V roce 1959 byla dvěma americkým atomovým vědcům, Dr. Emillo Segreovi a Dr. Owenovi Chamberlainovi, udělena Nobelova cena za fyziku za objev antiprotonu, který dokazuje (teoreticky), že hmota existuje ve dvou formách - jako částice a její antičástice. Podle jednoho ze základních předpokladů této teorie může existovat jiný svět, neboli anti-svět, který se skládá z antihmoty. Tento anti-hmotný svět se bude skládat z atomárních a subatomárních částic rotujících v opačných drahách k těm, které známe. Pokud by se tyto dva světy někdy střetly, byly by oba zničeny v jednom oslepujícím záblesku.
Ve stejném roce (1959), A. C. Bhaktivédanta Svámí Prabhupáda vydal malou esej Snadné cesty k jiným planetám. Začal tuto práci tím, že citoval výše uvedené informace, a pokračoval, že skutečně existují dva světy, hmotný a duchovní, ale podstatou duchovního světa je, že nemůže být nikdy zničen.
Poprvé jsem četl Snadné cesty k jiným planetám v roce 1969 a po mnoho dalších let jsem se divil, proč nebyl dále zkoumán koncept antičástic nebo anti-světů. Téměř 40 let později jsem byl příjemně překvapen, že teorie anti-světů byla žhavým tématem fyzikálních výzkumu po celou tu dobu a zůstává tak i dnes. Ve skutečnosti teorie anti-světů nyní zaujímá významné místo v teoretické fyzice jako Multivesmírná (též Mnohovesmírná) teorie, někdy nazývána jako Paralelní vesmíry.
Paralelní vesmíry
V Multivesmírné teorii však nebyl takový pokrok, aby bylo moc o čem psát. Pojetí se neustále mění a nikdo dosud nedosáhl skutečného kontaktu s multivesmírem nebo paralelním vesmírem. Jinými slovy, dosud v této oblasti nebyly žádné hmatatelné výsledky. Ale samozřejmě, vědci (fyzici), kteří dělají tento výzkum, si zaslouží respekt, čest, velké pochvaly a odpovídající platy, protože - i když vlastně zatím nemohou dokázat své teorie - jsou skvělí a zaslouží si odměnu a uznání za to, že jsou schopni přemýšlet o takových vznešených konceptech. Jsou to velké mozky.
Ale co autoři a komentátoři védské literatury, kteří zmiňovali anti-hmotný svět (Paravjóma a Vaikuntha) mnoho století před tím, než si velké mozky na západě teprve uvědomily, že Země není placatá? Neměli by tito védští proroci být také počítáni mezi velké myslitele, velké mozky a vědce? A pokud ano, pak proč jim nesplatit jejich dluh, a co je důležitější, proč dnešní vědci, fyzici a badatelé nevěnují větší pozornost jejich dávným úspěchům? Na to nemám odpověď.
Podívejme se na některé z védských konceptů a úspěchů, které se, kromě paralelních vesmírů, staly trendy v moderních vědních oborech a dokonce podstatou pro vědu samotnou.
V Kapila-dévově systému sánkhji neboli analytické studii hmotné přírody se hmota vyvíjí od jemného k hrubému. Vlastnosti prvků existují před jejich hrubým projevením. To se zcela odlišuje od způsobu, kterým většina z nás přemýšlí o hmotě. Například vůně je kvalitou země, a proto si myslíme, že první existuje země a poté teprve její vůně. Ale v sánkhjovém neboli védském způsobu myšlení je to právě naopak. Napřed existuje kvalita vůně a teprve pak je projevena země - všechno začíná od jemné roviny a pohybuje se směrem k hrubé.
Nejjemnější aspekt hmoty v sánkhjové filozofii je „vibrace“ – také myšlena jako zvuková vibrace nebo frekvence. Tou nejjemnější formou existence, která předchází všechny aspekty hmoty, je vibrace neboli zvuk nazývaný tan-matra. Laicky řečeno, v sánkhjové filozofii je vibrace nebo zvuk základem hmoty. Všechno pochází z této původní vibrace – základ všeho spočívá ve zvuku.
Teorie superstrun
Pak je zde teorie superstrun (též teorie strun - rozvíjející se odvětví teoretické fyziky, která v sobě spojuje kvantovou mechaniku a obecnou teorii relativity do kvantové teorie gravitace), která vychází z podobného principu, jako sánkhjové pojetí z tan-matry, že zvuková vibrace je základem hmoty.
Dále se teoretická fyzika zaobírá temnou hmotou neboli chybějící hmotou ve vesmíru. Fyzici došli k závěru, založeném na výzkumech, že až 80% hmoty tohoto vesmíru chybí nebo je nezjistitelné. Jednoduše řečeno, pokud přihlédneme k množství gravitace ve vesmíru, je potřeba o 80% více hmoty, než je viditelné. Kde je?
První, kdo předložil důkazy a odvodil existenci jevu, který začal být nazýván „Temnou hmotou“, byl švýcarský astrofyzik Fritz Zwicky z Kalifornského technického institutu v roce 1933. Zwicky aplikoval viriální teorém na kupu galaxií Coma a získal důkazy o neviditelné hmotě. Zwicky odhadoval celkovou hmotnost kupy na základě pohybů galaxií blízko okraje kupy a porovnával tento odhad s odhadem založeným na počtu galaxií a celkovém jasu kupy. Zjistil, že tam je asi 400 krát více odhadované hmotnosti než je vizuálně pozorovatelné. Gravitace viditelných galaxií v kupě by byla příliš malá pro tak rychlé oběžné dráhy, takže bylo nutné něco navíc. Toto je známé jako „problém chybějící hmoty“. Na základě těchto závěrů Zwicky odvodit, že musí existovat nějaká neviditelná forma hmoty, která by poskytovala dostatek hmotnosti a gravitace k udržení kupy pohromadě. To byl začátek hledání Temné hmoty.
Temná hmota
A nyní, sedmdesát šest let později, věda stále hledá Temnou hmotu. Vědí, že je doslova všude, ale uniká odhalení, a proto ji nejsou schopni pozorovat. Každoročně jsou na hledání Temné hmoty vynakládány miliony dolarů daňových poplatníků západních velmocí. Ale zatím bezvýsledně.
Na podobném základě sánkhja označuje hmotný prvek, mezi jehož nejvýznamnější vlastnosti patří, kromě jiných, nezachytitelnost (s důrazem na nezachytitelnost, nepolapitelnost). Je všude (vše-prostupující), ale zároveň nedetekovatelný (éterický). Tento prvek se v sánkhji nazývá nabhas, nebo jak je uvedeno v Bhagavad-gítě, kham.
Aktivity, vlastnosti a charakteristiky prvku kham v sánkhji lze pozorovat jako poskytování prostoru pro existenci vesmíru. Samotný vesmír, a to jak vnitřní, tak vnější, je prvek kham. Jestliže toto fyzici zváží, může to krásně zapadat do „problému chybějící hmoty“. Kham jako materiální prvek může teoreticky mít přiřazen číselný kód v periodické tabulce prvků, jako všechny ostatní prvky – atak může být nalezeno, co vědci hledají.
Ve védském myšlení je fyzický prvek druhořadý za jeho vlastnostmi – pokud chápeme vlastnosti určité věci, je to stejně dobré nebo lepší než mít hrubý prvek v rukou. V tomto smyslu moderní věda již objevila temnou hmotu, protože již pochopila něco z jejích vlastností… jen si to ještě neuvědomuje. Ve Šrímad Bhágavatámu najdeme následující verš:
bhutanam chidra-datrtvam bahir antaram eva ca
pranendriyatma-dhisnyatvam nabhaso vrtti-laksanam
Činnosti a vlastnosti éteru můžeme vidět v poskytování místa pro vnější a vnitřní existenci všech živých bytostí. Éter je tedy polem činností životního vzduchu, smyslů a mysli. (Šrímad Bhágavatám 3.26.34)
Ve svém výkladu k tomuto verši A. C. Bhaktivédanta Swámi Prabhupáda říká, že sánkhjové chápání nabhas nebo kham (který on v angličtině nazývá „éter“) je základem pro velký vědecký výzkum:
"Tento verš je podkladem pro rozsáhlý vědecký výzkum, protože vysvětluje, že jemné podoby jsou vytvářeny z éteru a mají své vlastnosti a činnosti a že z jemné podoby se projevují hmatatelné prvky – vzduch, oheň, voda a země."
Sánkhja není jen výčtem základních hmotných prvků, ale vysvětluje velmi vědecky, jak se tyto prvky vyvíjejí od nejjemnější úrovně existence až k rozdělení vesmíru - to je skutečně velmi důkladné a vědecké.
Přesto věda, aby plně využila sánkhjové chápání hmoty a zjistila, jak vznikl vesmír, by musela udělat víc, než jen přidat kham (nabhas) do své tabulky prvků - musela by tam přidat také ahaṅkáru (ego), mana (mysl) a buddhi (inteligenci), neboť sánkhja je také zahrnuje mezi hmotné prvky. Nicméně, tyto prvky ahankára, mana a buddhi jsou klasifikovány jako ještě jemnější než kham, protože jsou svým charakterem blíže k átmá, vědomí.
Kromě přidání hrubých a jemných hmotných prvků do tabulky prvků sánkhja říká, že úplné pochopení skutečné existence není možné bez přidání dvou transcendentálních, ne-hmotných pojetí - totiž átmá a paramátmá (vědomí a super-vědomí). Zdá se, že to je pro vědu ještě větší problém než Temná hmota – nazvali jsme ji „Světlou hmotou“.
Dosud nejzajímavější fyzikální objev se zdá být teorie wrapového pohonu, neboli Alcubierrova motoru, pojmenovaného podle svého vynálezce, kterým je mexický teoretický fyzik Miguel Alcubierre Moya. Většina z nás slyšela o warpovém pohonu ze sci-fi filmů jako Star Trek a Kontakt, ale Moya má skutečné řešení.
Ve své práci, kterou Moya publikoval v roce 1994, navrhuje protažení prostoru ve vlně, které teoreticky způsobí stažení (zborcení, anglicky „wrap“) struktury prostoru před kosmickou lodí a její roztažení (znovustvoření) za ní.
Loď propluje tuto vlnu uvnitř takzvané wrapové bubliny nezborceného prostoru. Vzhledem k tomu, že loď se v bublině nepohybuje, ale pohybuje se samotný prostor kolem lodi, neplatí zde omezení klasické teorie relativity, jako je dilatace času, která by jinak platila pro loď pohybující se vysokou rychlostí v klasickém časoprostoru. Tento způsob pohybu také v lokálním smyslu není rychlejší než světlo, neboť světelný paprsek v bublině se bude stále pohybovat rychleji než loď; rychleji než světlo se pohybuje (smršťuje a rozpíná) prostor kolem wrapové bubliny. To znamená, že Alcubierrův motor není v rozporu s konvenčním tvrzením, že relativita zakazuje objektům pomalejším než světlo se pohybovat rychleji než světlo.
Velmi zajímavé věci - a NASA si to určitě také myslí a připravuje svůj program „Warpového pohonu“, který bude stát mnoho milionů dolarů na dobu delší než deset let, než to nakonec vzdají a řeknou: „Ano, warpový pohon je možný. My to jen prostě nejsme schopni zrealizovat!" Sakra!
Ale nejsme překvapeni zjištěním, že tatáž teorie je zmíněna již před mnoha tisíci lety ve védské literatuře jako siddhi, neboli mystická dokonalost, prostřednictvím které lze cestovat na jiné planety nebo jiné galaxie bez konvenčního pohonu a v nulovém čase.
Někdo může namítnout, že i když je to uvedeno ve Védách, je otázkou, zda to tenkrát byl někdo schopen dělat. Tento argument může být použit, ale nejprve je třeba si uvědomit, že se o tomto přemýšlelo mnoho tisíc let před NASA. A není podstatné, jestli to bylo uskutečněno, nebo ne. Koneckonců, NASA o tom jen přemýšlí - oni to taky nikdy neuskutečnili.
Je to zábavné - védské poznání je snadné odmítnout nebo vůbec nepřijmout. Říkají, že to jsou jen jakési příběhy nebo mýty, ale teoretická fyzika a věda - to je něco, čemu můžete věřit!
Potom by mohlo být fér se ptát: „Kdo tohle píše?“ Zapomněli snad inteligentní lidé v tomto světě, jak myslet za sebe? Už jsme se prostě jen stáli věrnými stoupenci čehokoliv, co „věda“ říká? Už jsme ztratili náš rozum a logiku? Někteří zřejmě ano!
Pokud bychom měli vyjmenovat všechny vědecké objevy, které Védská civilizace dala světu, z nichž některé jsou dnes běžně používány (jako jednička, nula, dvojková soustava, výpočty týkající se astronomických jevů), a mnoho dalšího, co má být teprve objeveno nebo pochopeno, jako teorie warpového pohonu, pak by se tento článek stal knihou. Proto tady skončíme.
