Otázka: Mám kamaráda, který říká, že nemůžeme vědět, zda Bůh existuje, protože ho nemůžeme vidět. Proto říká, že není dobré založit svůj život jen na nějaké domněnce. Také se ptá, proč zbožní lidé citují písma - nejsou schopni myslet sami za sebe?
Odpověď: Oddaní citují písma, protože písma jsou zaznamenané příklady těch vysoce pokročilých duší a velkých myslitelů, kteří šli před námi při hledání Absolutní Pravdy. To, co zaznamenali ve svých úvahách a ve svých učených pojednáních – tomu se říká písma. Zkušenosti, co je dobré a čemu je potřeba se vyhnout na cestě vedoucí k vědomí Boha, jsou zaznamenány v písmech. Slova písem jsou tak jako mnoho majáků, které nám ukazují cestu přes mlhy nebo temnoty hmotného pojetí života.
Hloupí lidé nemohou pochopit písma. Pouze ti s buddhi, neboli očištěnou inteligencí, mohou pochopit písma. Není snad znakem inteligence využít znalostí, které již jsou zaznamenány v autorizovaných knihách? U soudu bude právník citovat předchozí případy z právních sborníků. Budeme si myslet, že soudce nemá schopnost samostatně myslet jednoduše proto, že cituje právní sborníky? O lékaři můžeme také zjistit, že hledal v mnoha odborných knihách ve snaze o vyléčení pacienta s určitou nemocí. Měli bychom si proto snad myslet, že lékař sám neumí diagnostikovat pacienta? Zkušenost nám ukazuje, že dobrý lékař i dobrý právník používají množství příslušných knih pro vyhledávání potřebných údajů. Tak proč by to mělo být jinak při hledání Boha? Jsou-li k dispozici příslušné knihy, proč je nevyužít? Písma jsou psána na základě osobních zkušeností těch, kteří byli úspěšní v oblasti vědomí, vědomí Boha. Písma říkají: „Toto bylo objeveno. Jděte tam a uvidíte na vlastní oči.“
Člověk se znalostí písem je tím, kdo skutečně svobodně uvažuje a zvažuje věci a myslí na sebe. Schopnost samostatně myslet je ve skutečnosti kvalifikací stát se vědomým si Boha. Hloupý člověk nemůže dosáhnout vědomí Boha. Kdo je hloupý člověk? Ten, kdo si myslí, že je hmotné tělo, které se skládá z hmotných prvků, má hloupý mozek. Takoví lidé nemohou myslet ve svůj prospěch, protože nevědí, kdo jsou, co je jejich skutečným já. Pod vedením písem se člověk stává vědomým si svého vlastního já. Poté začíná skutečné myšlení. Teprve poté můžeme myslet ve prospěch svého já.
Lidé v hmotném vědomí nikdy nebudou myslet na svůj skutečný prospěch, protože takoví lidé jsou vždy pod vlivem mentálních a tělesných dojmů z hmotného těla, které není skutečné. Pouze ten, kdo pochopil rozdíl mezi hmotou a duchem, může myslet na svůj skutečný prospěch. Takoví lidé vždy používají písma a jednají dle jejich doporučení. Proto není známkou slabosti, když někdo cituje písma. Spíše je to známkou duchovní pokročilosti.
Někdo může říci, že musíme dokázat, že Bůh existuje. Řekne: „Ukaž mi Boha, chci Ho vidět.“ Ale my můžeme říct: „To, že nemůžete vidět Boha, nedokazuje, že Bůh neexistuje.“ Může slepec říct, že slunce neexistuje jen proto, že ho nemůže vidět? Slepec nemůže vidět slunce, ale jeho slepota nemůže vyloučit existenci slunce.
Argumentace může pokračovat, že slepý člověk nemůže vidět slunce, ale může cítit uklidňující teplo ze slunečních paprsků. Takže musíme být schopni mít nějaký hmatatelný zážitek existence Boha před tím, než ho plně přijmeme. To není nerozumný předpoklad. Ačkoli hmotné oko nemá žádnou schopnost vidět transcendentální podobu Boha, můžeme cítit, že Bůh existuje. Pocit je vyšší a spolehlivější smysl než zrak. Ale ten pocit není jen povrchní, stejně jako vnímání slunečních paprsků není povrchní; to vnímáme z hloubi srdce. Pocitem srdce můžeme potvrdit, že Bůh existuje. Bůh je na nejniternější straně naší existence. Jeho existence může být vnímána na té nejhlubší úrovni našeho vědomí, v jádru našeho srdce. Ve skutečnosti je to hluboce osobní zkušenost, ne jen něco jako turistická atrakce. Myslíte si, že zvoláme: „Ukaž mi Boha!“ a On přijde a jednoduše zatančí před našima očima? Tak to nefunguje. Je potřeba mnoho předchozích kroků, pokud chceme vidět Boha.
To dává smysl. Musíme se kvalifikovat. „Napřed si musíme zasloužit, pak teprve mohou být naše tužby naplněny.“ Existuje snad v tomto světě nějaká cenná věc, kterou můžeme mít jednoduše, jen když si na ni vzpomeneme? Stačí snad jen říct: „Chci být bohatý!“, abych zbohatnul? Ne – je potřeba mnoha věcí, než se tak stane. Stačí říct: „Chci být doktor!“ a stanu se okamžitě lékařem? Ne. Tak proč bychom si měli myslet, že požadavek, abychom viděli Boha, by měl být splněn okamžitě? Napřed si zasloužit, pak naplnit tužby.
Ateista nemá žádný důkaz, že Bůh neexistuje. Není to tedy riskantní zakládat svůj život na něčem, co je jen odhad? Postavení věřícího je vždy mnohem pozitivnější než ateisty. Zkusme se zamyslet. Jsou dva muži, jeden z nich je věřící a druhý ateista. Každý žije svůj život podle svého přesvědčení a nakonec oba musí zemřít. Řekněme, pro účely tohoto zamyšlení, že když zemře věřící, tak Bůh neexistuje. Co se stane? On věřil v Boha, ale nakonec Bůh není. Co na tom záleží? Přišla smrt, život je u konce, hotovo, konec. Žádná ztráta, žádný zisk, je prostě konec.
Na druhou stranu, co když ateista zemře a mýlil se. Bůh existuje! Co potom? Co dělat? Je příliš pozdě. Znovu se narodí v hmotném světě a trpí a raduje se v souladu se skutky spáchanými v minulém životě. Takže být ateistou je docela riskantní. Postavení věřícího je vždy bezpečnější a rozumnější než ateisty.
Oddaní Kršny nejsou muktivadis neboli ti, kteří chtějí osvobození od hmotných utrpení. Stejně tak oddaní Kršny nejsou jnānis, kteří chtějí poznat Boha skrze empirické poznání, výpočty a spekulace. Stejně tak oddaní Kršny nepatří mezi karmis a sahajiyas, sensualisty, kteří chtějí poznat Boha svými hmotnými smysly, jako je oko apod. Oddaní Kršny jsou bhaktové. Oni prostě chtějí milovat Boha a opětování jejich lásky k Němu je opravdu největší potvrzení Jeho existence.
