Východ se setkává se západem

Date Unknown - Article

English

Orientální semínka v západní půdě

Úvod
Ralph Waldo Emerson
Henry David Thoreau
Učitel, kvaker, tulák, mystik
Walt Whitman
Raní američtí indologové
T. S. Eliot
Závěr
Literatura

Úvod

Ačkoli tolik od sebe vzdáleny, co se týče své polohy a kultury, žádné dva národy nebyly spolu tak úzce spjaty, jako Spojené státy a Indie. Byla to osudová chyba Kryštofa Kolumba, když při svém hledání nové cesty do Indie objevil Ameriku. Četl o Indii v díle Marka Pola [1], jehož popis indického bohatství zažehnul ambice mnohých cestovatelů. „Část Indie známá jako Malabar,“ psal Polo, „je nejbohatší a nejvznešenější zemí na světě.“ [2] A mějme na paměti, že Marco Polo viděl do té doby mnoho zemí a mezi nimi i takové, jako je Čína.

Naděje na objevení cesty do Indie se nevzdali ani po Kolumbovi, ani po osídlení Nového světa. Spíše zesílily, když například senátor Missouri Thomas Hart Benton snil o objevení pozemní cesty do Indie – na rozdíl od Kolumbovy námořní trasy – a s příchodem železnic se mnozí domnívali, že tento sen bude brzy realizován. Socha senátora Bentona v St. Louis nese nápis, který vyjevuje jeho naděje: „Tam je východ; tam leží cesta do Indie.“

„Část Indie známá jako Malabar,“ psal Polo, „je nejbohatší a nejvznešenější zemí na světě.“

Až do 18. století zájem o Indii spočíval převážně v obchodní a jiné komerční oblasti. Indie byla země s různorodým bohatstvím: hedvábím, kořením, diamanty, zlatem. A to přinášelo v západních přístavech dobré výdělky. Například v Bostonu obchodníci s Indií rychle bohatli a získávali prestiž. To už něco znamenalo, mít kancelář v „indickém doku“, kde američtí kapitáni hledali pro své rodiny a obchodní přátele takové poklady jako karneolové náhrdelníky, kousky cenného pavučinového dačského mušelínu a dokonce vzácné knihy v sanskrtu. [4] Když se kapitán Heard salemské brigy Caravan připravoval v roce 1812 na cestu do Kalkaty, jeho přítel Henry Pickering jej požádal, aby mu přivezl „sanskrtskou Bibli“. [5]

„Tam je východ; tam leží cesta do Indie.“

O sanskrtskou literaturu byl brzy velký zájem. A bylo to nedlouho před tím, než se indické myšlenky začaly projevovat v americké literatuře. Bráníce indický životní styl proti různým útočníkům, američtí spisovatelé - zejména ti, kteří velmi oceňovali indickou filozofii – začali věnovat mnoho svého času na ustanovení nepopiratelných hodnot starověkých indických myšlenek. Začaly se objevovat pamflety kritizující britský postoj vůči Indii, zaměřujíce se zejména na vykořisťující praktiky Východoindické společnosti používané vůči indickým vesničanům. John Dickinson, autor Dopisů pensylvánského farmáře, píšíce pod pseudonymem „Rusticus“ (Vesničan), uvádí:

Jednání představitelů společnosti v Asii v posledních letech poskytlo dostatek důkazů, jak málo tito představitelé věnují pozornosti zákonům jednotlivých národů, dále právu, svobodě nebo dokonce životům lidí. Rozpoutávali války, podněcovali povstání, sesazovali panovníky a obětovali miliony, aby dosáhli svého zisku. Příjmy ohromných království přelévali do svých pokladen. A ani toto nebylo dostačující k nasycení jejich hrabivosti a zcela bezpříkladným barbarstvím, vyděračstvím a monopolizací zbavovali ubohé obyvatelé jejich majetku a uvrhli celé provincie do potupy a zkázy. Říká se, že milion a půl lidí zahynulo hladomorem během jediného roku, ale ne proto, že by země nevydala své plody, ale protože tato „Společnost“ a její zaměstnanci jim zabrali všechny základní životní potřeby a nastavili jim tak vysoké ceny, že si chudí nemohli dovolit je koupit. [6]

Za téměř tři desítky let, mezi roky 1836 do 1866 neboli do konce občanské války v Americe, byly Spojené státy svědky rozkvětu intelektuálního hnutí, jaké zde dříve nemělo obdoby. Hnutí vzkvétalo v Concordu v Massachusettsu a bylo známo, i když nemělo žádnou formální organizaci, jako Transcendentní klub nebo kruh. Jejími členy byli Ralph Waldo Emerson, Henry David Thoreau, unitářský duchovní James Freeman Clark, učitel a filozof Amos Bronson Alcott, Margaret Fuller a někteří duchovní. Jejich kolektivní úspěch v kvalitě stylu a co do hloubky filosofického vhledu ještě nebyl v americké literatuře překonán. A jejich hlavní sféra zájmu, a to bez výjimky, byla indická védská literatura.

Ralph Waldo Emerson

Ralph Waldo Emerson (1803-1882) napsal: „Vděčím Bhagavad-gítě za velkolepý den. Byla první z knih; bylo to, jako kdyby k nám promluvilo impérium, ne nic malého nebo bezcenného, ale něco velkého, klidného, konzistentního, hlas pradávné inteligence, která ač přemítala v jiném věku a v jiné atmosféře, zhostila se stejných otázek, které zneklidňují i dnes nás.“ [7] Emerson byl první velkou americkou literární osobností, která do hloubky a plně četla tehdejší dostupnou filozofickou literaturu z Indie. Je to jistě vidět v jeho díle. V dopise Max Muellerovi Emerson napsal: „Veškerým mým zájmem je Marshův Manu, pak Wilkinsova Bhagavat Geeta, Burnoufova Bhagavat Purána a Wilsonova Višnu Purána a několik dalších překladů. Vzpomínám si, že vděčím za své první ochutnání tohoto ovoce Cousinovu nástinu, v jeho první přednášce, dialogu mezi Kršnou a Ardžunou, a stále hodnotím první kapitoly Bhagavatu jako zcela úžasné.“ [9]

V roce 1856 Emerson četl Kathopanišad a jeho myšlenky stále více odrážely indický vliv. Jeho básně, jako je Hamatreya (báseň složená v roce 1845) ukázaly, že si velmi dobře osvojil četbu indické filozofie. Hamatreya zjevně byla inspirována pasážemi z Višnu Purány (Kniha IV). Zabýval se tématem iluze - maya - a psal o ní. Ve své eseji Iluze uvádí: „Zjistil jsem, že lidé jsou obětí iluzí ve všech stádiích života. Děti, mládež, dospělí i staří lidé, všichni jsou svedeni takovou nebo jinou marností. Yogavindra, bohyně iluze, je silnější než Titánové, silnější než Apollo.“ [10]

Ve své básni Maya napsal:

Iluze pracuje nevyzpytatelně
tká pavučiny bezpočetně
její pestré obrázky nikdy nepomíjí
jeden se tlačí na druhý a navzájem se zahalují
je okouzlující a snadno jí uvěří
člověk, který touží po podvedení.

Ale nejznámější Emersonova báseň, pro kterou je často citován v souvislosti s védskými myšlenkami, které na něj měly vliv, je Brahma:

Pokud si rudý zabiják myslí, že zabíjí
nebo pokud si zabitý myslí, že je zabitým
nevědí moc o jemných způsobech
které já znovu a znovu udržuji a opouštím.

Strach nebo zapomnění jsou mi blízké
stín a sluneční světlo jsou stejné
zaniklí bozi se mi zjevují
a hana i chvála pro mě jedním jsou.

Považují se za nemocné, kdo mě opomíjí
když ke mně letí, jsem jejich křídly
jsem pochybující i pochybnost
a jsem hymnus, který bráhman zpívá.

Silní bohové touží po mém příbytku
a posvátná Sedmice touží po prázdnotě
ale ty, trpělivý více než dobro!
Najdi mě, a obrať se zpět k nebi.

Některé z jeho slok jako by téměř přímo citoval z těchto veršů Bhagavad-gíty:

"Ten, kdo si myslí, že živá bytost zabíjí nebo že může být zabita, postrádá poznání, protože vlastní já nezabíjí ani nemůže být zabito." (Gíta 2.19)

"O synu Kuntī, dočasné střídání tepla a chladu, štěstí a neštěstí jsou jako střídání ročních období. Pochází ze smyslového vnímání, ó potomku Bháraty, a živá bytost se musí naučit je snášet, aniž by jimi byla rozrušena." (Gíta 2.14)

„Osud není nic jiného než činy spáchané v předchozí existenci.“

Báseň Brahma byla složena v roce 1856 a ukazuje vyspělost Emersonova chápání některých základních konceptů védského myšlení. Podle profesora Frederika Ives Carpentra, těchto šestnáct veršů pravděpodobně vyjadřuje tyto pojmy „jasněji, než jakýkoli jiný anglicky psaný text, a možná dokonce lépe než jakýkoli jiný text napsaný v samotné hindské literatuře“. Emerson také zasvěceně psal o reinkarnaci, teorii karmy a o osudu, o kterém nepsal v klasickém řeckém pojetí, ale dle indické interpretace: „Osud není nic jiného než činy spáchané v předchozí existenci.“

Velký transcendentalista: Henry David Thoreau

Emerson a Thoreau byli vždy společně chápáni jako dva přední transcendentalisté. Thoreau byl mladší z nich a byl také nevázanější, impulzivnější a otevřeněji obdivoval védské myšlení. Neexistuje žádné svědectví, že během svého pobytu na Harvardu četl jakoukoliv indickou literaturu, ale v Emersonově knihovně našel a poté s nadšením přečetl Manuovy zákony v překladu Sira Williama Jonesa a byl jimi fascinován. Ve svém Žurnálu napsal: Tato kniha (Manu) … přichází ke mně tak hlasitě, jako kdyby se přihnala bez jakýchkoli překážek přímo z plání Hindustánu… Jsou to zákony vaše i mé, jakoby zde zavanula vůně těch starých časů, a není nic, co by mělo být vyvráceno, než ten vítr. Když moje představivost cestuje na východ a zpět do vzdálených let bohů, zdá se mi, že jsem se přiblížil k příbytku rána a úsvit v celé své délce našel své místo. Vzpomínám na tuto knihu jako na hodinu před východem slunce.

Později, v Týdnu na řekách Concord a Merrimack (1849) znovu psal o stejné práci: Většina knih náleží jen do měst a ulic, a na volném prostranství ztrácí pevnou půdu pod nohama… Ale tato - z čeho povstává, na to se zaměřuje - na to, co je nejhlubší a nejtrvalejší v člověku. Je polednem v celém dni, vrcholem léta z celého roku, a poté, co sněhy roztály… (tato kniha) zde bude mít své významné místo, dokud zde bude nebe, aby ji (zákony Manua) prověřilo.

„Ráno koupu svůj intelekt v ohromující a kosmogonické filozofii Bhagavad-gíty.“

Thoreau četl Dharma šástru v roce 1841, když mu bylo čtyřiadvacet, a Bhagavad-gítu, když mu bylo dvacet osm let. [13] O druhé zmíněné napsal: Nový zákon je pozoruhodný pro svou čistou morálku a to nejlepší z védských písem pro svou čistou intelektuálnost. Čtenář není nikde pozvednut a udržen ve větší, čistší, nebo vzácnější oblasti myšlení než v Bhagavad-gítě. Logičnost a vznešenost Gíty zaujala dokonce i vojáky a obchodníky. Měl u sebe Gítu i během svého pobytu ve Walden Pondu. [14]

„Ty úryvky z Véd, které jsem četl, padaly na mě jako paprsky světla z vyššího a čistšího zdroje, který popisuje vznešenější cestu přes čistší sféry“, poznamenal v roce 1850. „Hebrejské náboženství a filozofie patří divokému a primitivnímu kmeni, který potřebuje civilizovanost, intelektuální vytříbenost a jemnost védské kultury.“ [15] V šestnácté kapitole Waldenu píše: „Ráno koupu svůj intelekt v ohromující a kosmogonické (nauka o vzniku vesmíru, pozn. překl.) filozofii Bhagavad-gíty, od dob jejíhož sepsání uběhly věky bohů a ve srovnání se kterou se náš moderní svět se svou literaturou zdá být nepatrný a bezvýznamný.“

Thoreau zemřel velmi mladý, ale během své dospělosti přečetl velké množství indické literatury, možná více než Emerson. V roce 1855 získal od svého anglického přítele naprostý poklad v podobě čtyřiceti čtyř svazků, které se zabývaly védskou literaturou. Vyrobil pro ně novou knihovnu z dříví naplaveného řekou New England, „čímž dává Orientální moudrosti Západní svatyni“.

Množství indické literatury, které Thoreau přečetl, je ohromující. Četl Jonesův překlad Shakuntalam; Wilsonův překlad Sankhya Kariky a Višnu Purány, Wilkinsův překlad Hari-vamsy (který později přeložil do angličtiny) a Garcin de Tassyovo dílo Histoire de la Literatura Hindoui et Hindoostan. Ve svém Žurnálu napsal: „Člověk může objevit kořeny indického náboženství ve své vlastní minulosti, když se někdy v tichých údobích dne a noci podrobí jakési askezi se strohým uspokojením.“ Není divu, že ho miloval Gándhí, ctil ho a přijal Thoreaua jako svého učitele. [16] Za jiných okolností by byl považován za ideálního asketického jogína, hledače Pravdy.

Americký učenec John T. Reid, ve svém komentáři k Waldenu napsal, že když toto dílo pročítáme a nebudeme zde hledat možné cizí vlivy, tak náš čistý dojem bude, že se jedná o skromného, praktického Američana, který se velmi zajímá o podrobnosti flóry a fauny Nové Anglie a který je neskonale šťastný v čistém klidu neposkvrněné přírody a má výstřední vztah k většině slabostí svých sousedů. „Nebyl v přesném smyslu jogínem“, dodává Reid, „ale věnoval oddanou pozornost těm zábleskům světla z Orientu, které zahlédl“. [17]

Učitel, kvaker, tulák, mystik

Nezávisle na Emersonovi a Thoreauovi zde byli čtyři další významní Američané té doby, kteří projevovali zájem o indické filozofické myšlení, anebo jím byli ovlivněni. Byli to Alcott „Učitel“, Whittier „Kvaker“, Melville „Tulák“ a Whitman „Mystik“.

Amos Bronson Alcott (1799-1888) byl vizionář, podnětný a originální učitel, kterého Caryle nazvaný „dobrákem Alcottem“, neboli druhem úctyhodného Dona Quijota, komu se nikdo nemohl vysmívat, aniž ho miloval. Narodil se chudým a jako mladý muž si vydělával na živobytí jako podomní obchodník. Pracoval ale na svém vzdělání, čítával v dobře vybavené knihovně v Philadelphii a seznámil se se Společností přátel neboli Kvakery a jejich učením „Vnitřního světla“. Jelikož se narodil v Connecticutu, vrátil se do své rodného Nové Anglie a po nějaký čas prováděl svůj dobře známý vzdělávací experiment v Chrámové škole (Temple School). V tomto neuspěl a na nějaký čas se věnoval psaní, ale bez významného finančního přínosu. A tak se vrátil k manuální práci a ve volných chvílích udržoval veřejnou „konverzaci“ v tom nejlepším sokratovském stylu. Tímto předával souhrn své vlastní četby mladým lidem.

Alcott byl nadšený vegetarián (stejně jako Emerson a Thoreau) [18] a pokusil se představit své nápady ve svém nešťastném utopickém experiment Fruitlands (Ovocná země - 1841). On byl v jistém smyslu otcem konceptu organické stravy, ale stejně jako u jeho progresivních vzdělávacích experimentů příliš předběhl svou dobu.

Na rozdíl od Alcotta, John Greenleaf Whittier (1807-1892) byl nadaný básník, který byl ovlivněn Emersonem, od kterého měl půjčenou Bhagavad-gítu. Emersonovi napsal: Budu ji vždy uchovávat, dokud ji Ti ji osobně nevrátím výměnou za Georga Foxe (zakladatel Společnosti Přátel, Kvakerů). Je to úžasná kniha, která velmi podněcuje mou zvědavost dozvědět více o náboženské literatuře východu. [19]

Výsledky Whittierovy četby jsou patrné ve velkém počtu jeho básní, jako je Oválné srdce, Cejlonské cypřišové stromy, Mrtvý svátek Kol-Folk a Chánův ďábel. Zvláště pozoruhodný příklad jeho použití indického materiálu je jeho známá báseň Vaření sómy, která popisuje přípravu a použití védského obětního nápoje.

Walt Whitman

Vztah Walta Whitmana (1819-1892) k védským myšlenkám je velmi složitý. Emerson jednou popsal Whitmanovy Stébla trávy jako míchání Gíty a New York Heraldu. Ve své vzpomínkové eseji Ohlédnutí se po cestách minulých (1889) Whitman tvrdí, že přečetl „pradávné hinduistické básně“, a existuje dostatek důkazů, že v roce 1875 dostal výtisk Gíty jako vánoční dárek od svého anglického přítele Thomase Dixona. [20]

Ačkoli mystický trend většiny Whitmanovy práce je zcela zjevný, tak přesto byl americkým dítětem ve své silné lásce k životu a chuti do života.

Dle jednoho pramene se má za to, že to byl Thoreau, kdo vedl Walta Whitmana k ponoření se do toho, co je pak souhrnně nazýváno „orientální“ literatura. V tomto musíme věřit jeho životopisci. Na Whitmana, dle všech důkazů, obrovsky zapůsobila jeho četba. Teprve nedávno kritici rozpoznali hloubku jeho náboženského cítění a jeho mnohem zdravější intuici ohledně lidské přirozenosti, které projevil v těch nádherných básních pozdních padesátých a šedesátých let 19. století, jako Z nekonečně se houpající kolébky, Když šeříky vadnou na rozkvetlé zahrádce a Cesty k Indii - termín, který mimochodem E. M. Forster použil v pozdějších letech.

O Cestách k Indii bylo zvláště řečeno, že „obsahují jeho nejvýmluvnější idealismus“. Jeho hlavním tématem byla otázka položená horečnatými dětmi moderní doby: „Kampak, ó posměšný živote?“ Setkání moří v Suezském průplavu ani křížení velkého amerického kontinentu ocelí nás nenaplňuje, jsou to jen stíny většího snu. Musí existovat lepší cesty k Indii. Duše, „mé skutečné já“, se musí plavit nad tyto materiální úspěchy s cílem zesílit svou lásku, své ideály, svou „čistotu, dokonalost a sílu“. Vydejme se na „plavbu vpřed do těchto hlubokých vod“.

Cesty duše do Indie
Vyjasnit asijské mýty, primitivní báje…
Do dáli těkající paprsky ducha, nespoutané sny,
Tyto hluboké příběhy a legendy
Odvážné cíle básníků, starodávná náboženství;
Ó vy chrámy krásnější než lilie nořící se do vycházejícího slunce!
Ó vy báje odmítající vše známé, vzpírající se vzdát hold
poznanému, mířící k nebesům!
Vy vznešené a oslňující věže, vrcholky, červené jako růže,
leštěné zlatem!
Věže bájí nesmrtelných formovaných z osudových snů!
Vás také plně vítám stejně jako ostatní!
Vás také s radostí zpívám!

Whitmanovo stálé formulování a přeformulovávání pojetí „skutečného já“ – „projdu smrtí s umírajícím“ – přinášelo na mysl učení reinkarnace, jak je uvedeno v Gítě.

Raní američtí indologové

Americká orientální společnost, založená v roce 1842, ačkoli studovala samotný sanskrt, se rozšířila na americké univerzity až o několik let později. První americký sanskrtský učenec, který získal jistou reputaci, byl Edward Elbridge Salisbury (1814-1901), který učil na Yale (Elihu Yale samotný projevoval zájem o Indii a měl hluboký respekt k védské filozofii). Další raný sanskrtolog, Fitzedward Hall (1825-1901), studoval na Harvardu v roce 1846, ale opustil školu, aby se vydal hledat uprchlého bratra na všech možných místech v Indii, kde pokračoval ve svých studiích indických jazyků a dokonce se stal lektorem a profesorem sanskrtu v Benáresu. Byl prvním americkým učencem, který revidoval sanskrtský text - Višnu Puránu.

Jeden ze salisburských studentů na Yale, William Dwight Whitney (1827-1901) se stal uznávaným sanskrtologem díky své vlastní píli během studií v Berlíně, kde byl pod vedení takových významných německých učenců, jako je Bopp a Weber. Whitney se stal řádným profesorem sanskrtského jazyka a literatury na Yale v roce 1854, napsal svou klasickou Sanskrtskou gramatiku (1879) a byl nestorem indologů své doby. Whitney byl jmenován předsedou Sanskrtských studií na Yale Edwardem Washburnem Hopkinsem (1857 - 1932). Hopkins byl výborným učencem, ale získal si jméno především svými výklady indického náboženství. Jeho kniha Náboženství Indie (1895) byla po mnoho let jednou z hlavních prací na toto téma dostupnou v Americe a jeho Počátky a evoluce náboženství, vydané v roce 1923, se velmi dobře prodávaly.

K Yale v čele se časem připojil Harvard a počínaje Jamesem Bradstreetem Greenoughem (1833-1900) měl řadu velkých sanskrtských učitelů, mezi kterými byl nejvýznačnějším Charles Rockwell Lanman, který vyučoval více než čtyřicet let a publikoval taková díla, jako Sanskrtská čítankaPočátky hinduistického pantheismu. Ale jeho největší přínos byl v plánování a vydávání Harvardské orientální edice. Ve své době působil na takové své studenty, kteří později dosáhnuli literární proslulosti, jako T. S. Eliot, Paul Elmer More a Irving Babbitt. Tradice amerických indologů byly noblesně udržovány těmi, kteří následovali, ze kterých zmíníme jen několik jmen: A.V. William Jackson, Franklin Edgerton, W. Norman Brown a Joseph Campbell.

T.S. Eliot a tři základní ctnosti

T.S. Eliot, který se narodil v St. Louis v Missouri, studoval na Harvardu, Sorbonně a Oxfordu a získal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1948. Svou intelektuální výživu získával z Danteho, Shakespeara, z Bible, ze svatého Jana od Kříže a jiných křesťanských mystiků, z řeckých dramatiků, z Baudelaira a z Bhagavad-gíty. Znovu a znovu, ať už v Pusté zemi, Čtyřech kvartetech, Popeleční středě nebo Vraždě v katedrále, je na něm jasně patrný vliv indické filozofie a mystiky.

Eliot poprvé narazil na východní filozofii a náboženství, když mu bylo dvacet tři let a byl studentem na Harvardu. Není zaznamenáno, co zažehlo jeho zájem o védské myšlení, ale brzy se se začal zabývat sanskrtem, páli a Pataňdžaliho metafyzikou. Přečetl také Gítu a Upanišady, což je zřejmé ze závěrečných řádků Pusté země. Pustá země je zakončena zdůrazněním Tří základních ctností z druhé části BráhmanyBrihadaranyaka Upanišady: damyata (sebeovládání), datta (dobročinnost) a dayadhvam (soucit), a stav mysli, který navozuje následování přikázáním a je vyjádřen požehnáním šánti šánti šánti, který Eliot sám zhruba přeložit jako „mír, který předchází porozumění“. Je to ale Gíta, která evidentně zanechala trvalý otisk v Eliotově mysli. To se týká nejen Pusté země, ale také Čtyřech kvartetů, Dry Salvages a Rodinného shromáždění. Tolerance hlásaná Gítou se odráží v Eliotově užívání metafor čerpajících z různých náboženství. Jak Prof. Philip R. Headings poznamenal ve své studii básníka: „Žádný vážný student Eliotovy poezie si nemůže dovolit ignorovat jeho raný a stálý zájem o Bhagavad Gítu.“ [21] V jistém smyslu Eliot kráčí ve stopách velikánů Emersona a Thoreaua a raných transcendentalistů, ale jak se zdá, s větším pocitem naléhavosti a významu. Je zde ostřejší, naléhavější vnímání toho, co trvá a mělo by trvat, a neustálý požadavek, že všechny tradice literatury, hudby, malířství, architektury a filosofie mají být dány do souvislosti s jejich vhodnými duševními nebo náboženskými účely. V tomto smyslu Eliotovo poselství je poselstvím Gíty, o potřebě prospěšnosti veškerých aktivit: poselství, které trvá, ačkoli je těžší je pochopit, protože musí být spojeno s podstatou, náladou a perspektivou jeho básní.

Závěr

V moderní době (od smrti T. S. Eliota v roce 1965) vliv indického duchovního myšlení v Americe učinil mílové kroky. Turbulentní období hledání míru šedesátých a sedmdesátých let otevřelo dveře pro alternativní myšlení a duchovní Indie byla přivítána s otevřenou náručí. Slova jako dharmakarma byly zařazeny do anglických slovníků a miliony Američanů dělají nějakou meditaci, nebo se o to alespoň pokouší.

Seznam významných myslitelů posledních dvaceti let, kteří byli hluboce ovlivněni duchovními vlivy Indie, je příliš dlouhý, než abychom se jím zde mohli probírat. Jasnost transcendentálních myšlenek, která se projevuje v hudbě, umění a v literatuře, jakož i na politické scéně, tiše a v pokoře připlouvající od břehů Indie, má větší (ačkoliv jemný) vliv na Americkou veřejnost, než snad jakákoli jiná cizí kultura.

I když v první polovině osmdesátých let jsme zažili mírný odklon od duchovních ideálů, zdá se, že to bylo jen chvilkové zaváhání. Materiálně vyčerpaní yuppies (střední generace s úspěšnou kariérou – pozn. překl.) opět hledají hlubší hodnoty, a spiritualisti z New Age, z nichž většina akceptuje reinkarnaci, zákon karmy, meditaci, společné zpívání a vegetariánství, vyplňují tuto duchovní prázdnotu. Samozřejmě existují bezohlední lidé, kteří se snaží materiálně přiživit na tomto duchovním tržišti, a New Age komunita je zamořena imitací. Ale vzácné zboží duchovních klenotů Véd, Gīty a dalších indických literárních skvostů i nadále ukazují v pravém světle, jak správně žít v moderním světě plném hmotného blahobytu. S duchovními očima východu a materiálními nohami západního světa, chromý muž a slepec mohou jednou provždy vidět a jít na cestou osvobození od všech úzkostí.

Literatura

1. Polo, Marco, The Travels of Marco Polo (The Venetian), revised from Marsden's translation and edited with introduction by Manuel Komroff, (Livright Pub., 1953) str. 201.
2. Dtto, str. 203.
3. Dr. M. V. Kamath, The United States and India (1776-1976), (The Embassy of India, Washington D.C., 1976) str. 9.
4. Dtto, str. 35.
5. Dtto
6. Dtto, str. 23.
7. Edward Waldo Emerson and Waldo Emerson Forbes, eds., Journals of Ralph Waldo Emerson, 10 vols. [Boston: Houghton Mifflin, 1909-1914], 7:241-42 a 7:511.
8. Dtto, str. 41.
9. Dtto
10. Dtto
11. Roger Mueller, The Orient in American Transcendental Periodicals (1835-1886), (Ph.D. diss., University of Minnesota, 1968), str. 10-11.
12. Thoreau, Journal, 1:55. The Journal is published as vols. 7-20 in The Writings of Henry David Thoreau, ed., Bradford Torrey and Francis H. Allen, 20 vols. (Walden ed., 1906; reprint ed., New York: AMS Press, 1968).
13. Dtto 2:36.
14. Dtto
15. Thoreau, Journal, 2.4.
16. Clarence L. F. Gohdes, The Periodicals of American Transcendentalism (Durham, N.C.: Duke University Press, 1931), str. 190.
17. Dtto
18. Carl T. Jackson, The Oriental Religions and American Thought (Nineteenth-Century Explorations), Greenwood Press, London, England, 1981, str. 80.
19. Dtto
20. Dr. M. V. Kamath, The United States and India (1776-1976), (The Embassy of India, Washington, D. C., 1976) str. 51.
21. Dtto, str. 56.