Řeka Sindhu - Jak Indie získala své jméno

Apr 17 2017 - Krishna Talk 197

English

Řeka Sindhu je jednou z velkých svatých řek Indie a je od ní odvozeno i jméno Indie. Na rozdíl od jiných svatých řek v Indii, jako jsou Ganga, Jamuna a Sarasvatí, je Sindhu mužského roku.

Sindhu je lidem v západních zemích prakticky neznámý, ale pro lidi v Indii má velký význam. Sindhu byl kolébkou nejrannější indické civilizace, známé jako civilizace údolí řeky Indusu. Pro ty čtenáře, kteří znají svou historii, budou názvy starověkých měst a místa archeologických nálezů jako Harappa a Mohenjo Daro známy jako oblast „árijské invaze“, která je tématem mnoha debat, a to i po více než dvou stech letech výzkumů a učených studií.

Jedna věc je ale jistá - lidská civilizace podél břehů řeky Sindhu byla přítomna již od dávného starověku. Archeologické nálezy ukazují lidské obydlí v okolí Sindhu po dobu nejméně posledních 17 000 let. Ve skutečnosti je název Sindhu starší než samotná civilizace a je zmíněn v klasických historických záznamech staré Indie, jako je Rig Veda (170 krát), Purány a íránský Zend Avesta. Na mapách moderního světa je Sindhu označen jako Indus.

Sindhu/Indus pramení u jezera Manasarovara na úpatí hory Kailas (hora zasvěcená Šivovi) na východní straně Himálají v západní Číně (starý Tibet) a proudí na západ směrem k Indii do oblasti Ladakh států Džammú a Kašmíru. Dále se Sindhu vine jižním směrem, protíná roviny Pákistánu a ústí do Arabského moře v blízkosti přístavu Karáčí. Celkem urazí 3180 kilometrů (1980 mílí).

Podle Mahábháraty (Bhíšma-parva, kapitola 6, verš 48) je duchovní (někdy též považován za mýtický) původ řeky Sindhu uváděn jako důsledek odříkání krále Bhagirathy v Satja-yuze. Bhagiratha se pokoušel osvobodit své předky od špatné karmy a od jejich utrpení v nižších planetárních systémech Patala-lóka. Po provedení svého pokání Bhagiratha povolal posvátnou řeku Gangu na Zemi. Ganga sestoupila z nebeských planet a následně utvořila šest oddělených řek - tři tekoucí na východ (Hladiní, Pávaní a Naliní) a tři tekoucí na západ (Suchakshus, Síta a Sindhu). Sedmá větev, Ganga, teče z Himalájí do Ganga-sagary, vlévá se do Bengálského zálivu a pak pokračuje do Patala-lóky.

Není-li mýtický, pak je příběh krále Bhagirathy a Sindhu jistě mystický a bezpochyby se odehrával dávno, když byl svět zcela jiný.

A vskutku, etymologie jména "Indie" nás vede na cestu zpět v čase a je také úzce spojena se známými osobnostmi západní historie, jako je například Král Darius z Persie, Alexandr Veliký, Megasthenes a další.

V minulosti se lidé žijící na východ od řeky Sindhu obyčejně označovali za Árijce - termín pocházející ze sanskrtského slova arya, což znamená „vznešený, úctyhodný a ušlechtilý“. Ale pro Araby, západně od Sindhu, to byli al-hinduisté, a pro Peršany to byli hinduisté.

A tak se stalo, že po staletích používání začalo slovo hindové označovat lidi určité náboženské skupiny. Na začátku bylo slovo hinduismus jednoduše všeobecným označením pro každého, kdo žije na východ nebo podél břehů řeky Sindhu. Později to pokračovalo a slovo hindu se objevilo i v sanskritu a oblast, kde žijí hinduisté, se stala známou jako Hindustán, což znamená „země hinduistů“ – a toto jméno se v Indii používá dodnes.

Před tisíci lety lidé žijící mezi Sindhu a Himálajemi nazývali svou zemi Bhárata-varša, neboli země, které vládne Mahárádža Bhárata (v Treta-juze), osobnost s velkou reputací, která je opakovaně zmiňována v Puránách. Před panováním Maharádži Bháraty byla oblast Bhárata-varši a celá tato planeta Země Árijci označována jako Adžanabhu (což napovídá, že na celé Zemi kdysi byla jedna světová kultura).

Západně od Sindhu byla Persie - říše tak velká, že se táhla od Sindhu až ke Středozemnímu moři. Ačkoli byla původně také součástí Bhárata-varši, dávní obyvatelé Persie ztratili svou vazbu k árijské kultuře v Bhárata-varši a ještě před dobou Mahábháratské války v roce 3138 př.n.l. se mezi Árijci stali známými jako Javanové. Javana pochází z pálijského slova Jóna, které se také používá k označení Řeků. Tito Javanové byly také někdy označováni jako Mlečhové.

V Bhárata-varši žili dva nevlastní bratři, Vašišta Muni a Džarutha (přibližně 6000 př.n.l.). Tito bratři měli spory o teistických otázkách a poté Džarutha odcestoval západně od Sindhu do dnešního Íránu a zde hledal následovníky, až nakonec obrátil na svou víru krále jménem Vishtaspa. Džarutha měl svou vlastní filozofii, která byla zcela odlišná od toho, co se nachází v tradiční árijské (védské) literatuře, a v království Vishtaspy Džarutha našel přijetí. Tak začalo náboženství Zoroastrismu a jeho zakladatel, Džarutha, stal se známý jak Zarathustra neboli Zoroaster.

Mimochodem, lid rané Číny nazýval zemi mezi Himálajemi a Sindhu „Yin Du“ a pro Japonce byla starobylá Indie známá jako „Tenjiku“, což znamená „Nebeské centrum světa“.

Když ve své knize Indica řecký spisovatel Megasthenes vypráví o hrdinských činech Alexandra Velikého, nazývá mocný Sindhu „Indus“ (jméno, které se zachovalo dodnes). Takže Indus je helénská odvozenina perského a arabského slova hindu, ze sanskrtského sindhu.

Řekové také nazývali zemi na východ od Indusu „Indike“ nebo „Indica“. A z řečtiny konečně přijdeme k anglickému slovu „Indie“, které poprvé použil král Alfred (asi 9. století n.l.) ve svém překladu spisů Pavla Orosia, křesťanského teologa (nar. cca 375 n.l.), který se snažil vyvrátit pohanské argumenty, že pád Římské říše způsobilo přijetí křesťanství.

A tak se moderní národ dostal ke svému jménu Indie – postupně od sanskrtského „Sindhu“, přes perské „Hindu“, řecké „Indu“ a „Indica“, až k anglickému Indie. A název této národnosti byl na světě.

V současné době mnoha Indů zastává názor, že by se evropeizovaná jména jejich měst měla změnit zpět na jejich původní jména. Bombaj se již změnila na Mumbai, Madras na Čennaí (Chennai), Bangalore na Bengaluru, Mangalore na Mangaluru a tak dále. Je otázkou, jestli se třeba Indie nakonec vrátí ke svému původnímu sanskrtskému jménu Bhárata-varša?[1]

Nedávno jsem podnikl výlet do Ladakhu, abych přijal daršan řeky Sindhu a dokončil tak návštěvu všech hlavních svatých řek Indie, jmenovitě Gangy, Jamuny, Godavari, Sarasvatí, Narmady, Kaveri a Sindhu. Byl to obohacující zážitek ve všech ohledech, a pokud jde o krajinu v údolí Sindhu a jeho okolí, bylo to naprosto ohromující - zasněžené vrcholy, ledovce, řeky, vnitrozemské slané moře (jezero Pangong) a drsní horalé z rodu tibetských buddhistů.

Cestovatelé jako já přijížděli do Ladakhu již velmi dlouho. Legenda říká, že i Ježíš Nazaretský v mládí cestoval do Indie/Ladakhu, aby zde studoval učení velkého Buddhy. V 19. století se Nikolaj Notovič (Nicolas Notovitch), ruský aristokrat cestující po Ladakhu, údajně ocitnul v tomto vzdáleném horském údolí a navštívil klášter Hemis, který patřil k Drukpské linii buddhismu. Tam, tvrdí Notovič, objevil starobylý rukopis/evangelium, které popisovalo, že Ježíš (Issa) přišel do Ladakhu a studoval zde s buddhistickými mnichy. Notovič tvrdil, že v klášteře Hemis objevil Evangelium života svatého Issy, nejlepšího ze synů člověka. Tento příběh byl vydán v roce 1894 ve francouzštině a později byl přeložen do němčiny, angličtiny, španělštiny a italštiny. Byla to oblíbená kniha pro veřejnost, která však vyvolala poměrně velký rozruch v učených komunitách.

I když se některým z nás mohou zdát závěry Notoviče nadnesené, i tak je pravděpodobné, že Ježíš mohl Indii někdy navštívit. Je dobře zdokumentováno, že křesťanský prorok Mání z 3. století n.l., zakladatel manicheismu, pobýval v Indii a studoval zde buddhismus a později jeho prvky přenesl do gnostického křesťanství, kterému se dařilo mezi třetím a sedmým stoletím. Na svém vrcholu byl manicheismus jedním z nejrozšířenějších náboženství na světě. Manichejské kostely a písma existovaly na východě až v Číně a na západě až v Římské říši. Takže pokud byl v Indii Mání, tak proč ne Ježíš?

Křesťanská gnostická evangelia také uvádějí příběh Ježíše, který poslal svého učedníka Tomáše do Indie, aby kázal slovo Boží, takže nemusí být až tak nepředstavitelné zabývat se myšlenkou, že samotný Ježíš mohl cestovat do Indie nebo dokonce do Ladakhu.

Notovičův příběh mě zaujal, a tak jsem se rozhodl navštívit klášter Hemis, abych zjistil, zda se mi jej podaří ověřit. Klášter je velmi starý, v odlehlém údolí, dobře udržovaný a mniši byli přátelští a vstřícní. Když jsem se mnichů zeptal, jestli mají nějaké knihy, dokumenty nebo informace o křesťanském mesiáši (Issovi/Ježíšovi), který kdysi přišel do Hemisu studovat buddhismus, zvědavě se na sebe podívali a zasmáli se. Starší mnich s úctou a úklonou odpověděl, že k nim přichází mnoho západních lidí se stejnou otázkou, ale že v jejich klášteře nejsou takové knihy nebo dokumenty, podle kterých by se dala ověřit Notovičova práce.

Zdá se, že Nikolaj Notovič byl buď podvodník, nebo člověk s divokou fantazií, anebo obojí. V každém případě jsem pro Notovičův příběh nebyl schopen najít patřičný důkaz.

Mimochodem, později jsem zjistil, že krátce po publikaci knihy Notoviče v roce 1894 podepsal vedoucí láma kláštera Hemis dokument, v němž se uvádí, že Notovičův příběh je úplným výmyslem.

Ale pokud hledáte místo, kam byste chtěli cestovat, bohaté na kulturu a historii, s fantastickými scenériemi, ve kterých se sny fotografů stávají skutečností - pak byste rozhodně měli navštívit Ladakh. A když už tam budete, přijměte darshan řeky Sindhu.

 

Poznámky:

[1]První článek ústavy Indie (1949) uvádí, že „Indie, tedy Bhárata, je svazkem států.“ Indie a Bhárata jsou tedy také oficiální krátká jména pro Indickou republiku. Indové obvykle odkazují na svou zemi jako Bhárat, Indie nebo Hindustán, v závislosti na kontextu a jazyce rozhovoru. Je to dokonce vytištěno na jejich bankovkách.

Topic: History